Pokud půjdete na Casanovu s podobným podezíravým očekáváním jako já, čeká vás překvapení nadmíru příjemné.

Filmy režiséra Lasse Hallströma jsou kapitolou samy pro sebe. Po nepřílišném známém, ale možná o to výtečnějším snímku „Co žere Gilberta Grapea“ (ve kterém Leonardo DiCaprio dokázal, že je více než hezounkem z potápějících se parníků) se Hallström pustil do citlivých, víceméně rodinných filmů, které v sobě vždy nesly nějaké hlubší poselství („Pravidla moštárny“, „Čokoláda“). Co však očekávat od díla, které se pokouší mapovat osudy proslulého svůdníka Casanovy a s kterým se pojí přízvisko „lehkonohá komedie“?

Hallströmovy, či spíše Casanovovy Benátky, kam nás děj zavádí, jsou barevné a živoucí jako novoroční ohňostroj. Z počátku jsou možná natolik barevné a živoucí, že si oko kritického diváka jen těžko přivyká. Casanova, v poněkud bezkrevném podání Heathe Ledgera, se zvesela prohání po Benátských kanálech ve věčném úprku před manželi svých „obětí“ (které mu samy skáčí do náruče), popřípadě před všudypřítomnou a nepříliš výkonnou inkvizicí, věrný sluha vždy stojí po boku a nedobytná kráska s feministickým názorem (Sienna Miller) již čeká opodál, aby konečně mohla přesvědčit lehkomyslného hrdinu o existenci vyšších hodnot a vztahů trvajících déle než několik hodin.

Potud klasická romantická zápletka, nad kterou většina divácké populace ohrne nos. Ale ouha – po nepříliš objevném začátku a poněkud rutinním představení hrdinů, snímek dostává nečekaný spád a divák s úžasem zjišťuje, že se překvapivě dobře baví. Ano, svéhlavá kráska zdaleka není tak výrazná jak by měla být, hlavní hrdina, slovutný Casanova, nemá takové charisma, které by bylo záhodno a s uvěřitelností „technických“ vymožeností si zjevně tvůrci hlavu nelámali; přesto ať chceme nebo ne, stále více a více přistupujeme na pravidla hry. A jásavý kolotoč záměn a propletenců se zvolna dostává do druhé, výrazně lepší poloviny filmu.

Když už je snad těch věčných omylů a tajností přespříliš, vstupují totiž na scénu skuteční hrdinové filmu „Casanova“ – obávaný vyslanec Říma, biskup Pucci (Jeremy Irons) a nechtěný snoubenec Casanovovy vyvolené, signor Papprizio (Oliver Platt). Irons si svého zavilého inkvizitora očividně vychutnává – s navýsost distinguvaně pozdviženým obočím posílá své profesní protivníky na misie k lidožravým domorodcům („hladovějícím po…víře“) a svůj úkol, tedy zbavit Benátky morálního bahna, pojímá s tak kouzelnou sveřepostí, až vzdáleně připomíná legendárního neschopu inspektora Clouseaua (byť v méně šaškovském vydání.

S příchodem signora Papprizia, velkoobchodníka sádlem a majitele vepřového impéria, se konečně objevuje opravdový romantický hrdina, byť v dosti netradičním provedení. Obě dvě nové postavy dodají filmu potřebnou šťávu a posunou děj do akčnější a epičtější polohy, která snímku věru sluší mnohem víc. Nic už tedy nebrání, řítit se spolu s Casanovou k dosti očekávenému, ale přesto milému konci (dokonce s dějovým zvratem navrch).

Hallström si pro tentokrát odpustil silný, poučný příběh; místo něho stvořil snímek, jenž sice trpí mnoha nešvary, ale také v sobě skrývá jakési podivné kouzlo, které nás nutí se zájmem sledovat jeho hrdiny. A ať už si o nich budeme myslet cokoliv, potají vyslovíme přání, aby zrovna jim, vždy foukal do plachet ten správný vítr.

O filmu:

Casanova
Režie: Lasse Hallström
Scénář: Kimberly Simi, Jeffrey Hatcher
V hlavních rolích: Heath Ledger, Sienna Miller, Jeremy Irons, Oliver Platt, Charlie Cox, Stephen Greif
USA 2005, 108 minut


Autor článku:
Kobayashi