Pulp Fiction

V roce 1994 se svět filmových fanoušků nenávratně změnil - po Gauneřích, kteří už cosi dávali tušit, na kina opět zaůtočil "šílený maniak z videopůjčovny" a pohled na to, co nazývámé kultovním filmem, už bude vždy poměřován Historkami z podsvětí.

Quentin Tarantino vypráví své hříšné historky formou několika nechronologicky uspořádaných povídek, ve kterých sám divák hledá styčné body příběhu. Příběhu o takových normálních gangsterech - jenomže natočeného s precizností a hlavně způsobem, jež by spíš slušel artfilmu, a ne akční grotesce. Pulp Fiction v podstatě takovou groteskou je - krvavou, cynickou komedií, s dokonalou výtvarní i hudební složkou, přesnými akcenty v ději a filmovou řečí, jaká se na těch artfilmových školách teď vyučuje. Protože tahle fiction vás pohltí krásně absurdním dějem, a především brilantními dialogy, které jsou z dnešního pohledu nepřerušovaným sledem kultovních hlášek.

Při takovém zběžném pohledu na synopsi by si člověk řekl, že tohle dílko bude hodně drsné, napínavé a půjde tu především o dramatické řešení vážných situací v polosvětě zločinu. Ty v rámci žánru až archaické východiska (dvojice nájemných vrahů mstící se neplatiči jejich šéfa; boxer, co podvede bookmakery v dohodnutém zápase, shrábne prachy na novej život, no do cesty se mu stavějí překážky: otázka, jak odklidit náhodnou mrtvolu; předávkováni femme fatale filmu) jsou pouze atraktivním a zajímavým pozadím, na němž se odehrává to hlavní - řeči, kecy, dialogy vycizelované k dokonalosti. Uvedená témata se posouvají kupředu řadou absurdních náhod a neuvěřitelních zřetězení příčin a důsledků. To vše patřične komentováno oslnivou sbírkou hereckých hvězd.

Takže dva nájemní vrahové cestou na fušku řeší otázku stravování ve fastfoodech USA versus Evropa a nakolik intimní záležitostí je masáž nohou. Dvojici typu Jing/Jang tvoří Jules, který svou práci vníma přímo filosoficky a obětem cituje Ezechiel 25:17 (počas tohto takřa divadelního monologu mně napadalo, že Samuel L. Jackson by byl opravdu prima mesiáš) a Vincent Vega, cynik oblibující spíš komiksy (což se mu také stane osudným). V první povídce vystupuje také bossova manželka Mia (hypnotizující Uma Thurman), kterou, kromě předávkování a následného oživení pomocí injekce adrenalinu doprostřed hrudníku, čeká i výhra v taneční soutěži Mazaného králíčka. Že vysloveně taneční scéna do gangsterky pasuje jako pěst na oko? Pasuje! Za tónů twistu a v podání Mii a Vincenta v heroinovém, potažmo kokainovém opojení perfektně.

Ve druhé povídce potkáváme zmiňovaného boxera Butche (Bruce Willis), který svůj nádherný plán na nový život s roztomilou, i když poněkud jednodušší kráskou riskantně poodloží kvůli hodinkám po tátovi (nic sentimentálního, o to opravdu žádný strach) a poté odjíždí na Zedově čopru (ne motorce, znalci soundtracku vědí) vstříc světu. Závěrečnou částí se vracíme k Vincentu a Julesovi a zjistíme, že nejdramatičtější situací filmu může být očekávaný příchod Bonnie, která by neměla najít ve své garáži bezhlavou mrtvolu. Naštěstí Wolf to zařídí...

Pulp Fiction má plno odpůrců, hlavně kvůli litrům prolitýho kečupu, sprostým slovům užívaným v každé replice a zřejme i díky svému "lidskému" pohledu na zločince, jež jsou u Tarantina taky bytostmi, které řeší své specifické problémy. Režisér a scénarista je především podává způsobem, který vás dostane, i když jste mírumilovný pacifista s umírněným slovníkem. Protože tenhle film má to nenapodobitelné kouzlo kultovního díla, jaké se vám zaryje pod kůži a brzy budete se svými přáteli pravděpodobně diskutovat problematiku masáží nohou, mléčných šejků za nepŕiměřené ceny nebo postup odstraňování lebečné a mozkové tkáně ze zadních sedadel auta. Pokud to už samozřejmě dávno neděláte...

O filmu:

Pulp Fiction
Scénář: Quentin Tarantino
Režie: Quentin Tarantino
V hlavních rolích: John Travolta, Bruce Willis, Samuel L. Jackson, Uma Thurman, Steve Buscemi, Ving Rhames, Harvey Keitel, Christopher Walken
USA 1994, 154 minut

Autor článku: Elizabeth, datum: 13. 10. 2005
Komentáře (14), Přidat komentář | Tisk | Poslat článek |