Duše jako kaviár je nový český film, který přichází do našich kin. Čilé hemžení v sálech ale i přes kvalitní herecké obsazení zřejmě nevyvolá.

Duše jako kaviár vypráví o několika lidských osudech spojených s jistou rozvedenou rodinou. Otec zemře při sexu a zanechá po sobě nejen dvě truchlící dcery Janu a Annu a ne zrovna nešťastnou exmanželku, ale taky nevlastního syna Vladimíra, kterého zatím nikdo z rodiny neviděl, a především desítky smutných milenek. Ti všichni přijdou společně na pohřeb. Po pohřbu sledujeme životní peripetie celé rodiny.

Základem příběhu je vztah Jany (Tatiana Wilhelmová) a Jana (Ondřej Vetchý), dvou manželů, kteří slaví pět let soužití a už jim to tak neklape. Jan totiž Janu podvádí s její dobrou a velmi pohlednou kamarádkou Karin. Tragikomickou figurkou je Karinin manžel Franta (Saša Rašilov); neodhalí její nevěru s Janem, ale myslí si, že Karin spí se svojí kamarádkou.

V dalších rovinách bojuje Anna (Karolína Kaiserová) s přítelem své matky (Vilma Cibulková) a také prožívá svoji první lásku – se spolužákem Davidem. Vladimír (Jan Budař), malíř, kterému se zatím nedaří zpeněžit svoje díla, je prostě „looser“: náhodně se píchne o injekční jehlu a prožije sex na jednu noc s prostitutkou, a potom se bojí o svoje zdraví.

Jistou podobnost má Duše jako kaviár s Post coitum, ale je to pouze v tom, že v obou snímcích spí spousta lidí s jinými, anebo po tom aspoň touží. Jinak vůbec nejde o to samé. Kamera a výtvarné pojetí dodávala Post coitu jisté kouzlo, zde je obojí zcela obyčejné a nevýrazné. Co je však podle mě ještě mnohem důležitější, je to, že Post coitum je prezentováno s určitou a zřejmou nadsázkou, kdežto v Duši jako kaviár se Milan Cieslar snaží „problémy“ řešit. Tragikomické situace v Post coitum vyvolávají smích, podobná snaha zde spíše žaludeční křeče.

V tomto rozsahu filmu vnímá divák to, jak jde jedna situace za druhou, ale nedokáže postřehnout, co se v hlavě postav děje (tedy pokud je ve filmu taková informace vůbec ukryta). A tak nevíme, proč dochází v rodinách k tomu, k čemu v nich dochází, nevíme, proč se Anna zakoukala do Davida, a netušíme, co stojí za určitým chováním nebo změnou postoje. A u tohoto typu filmů bych něco podobného očekával. Rozhovory jsou navíc místy dost nevěrohodné a situace vykonstruované, některé herecké výkony bych potom označil za matné.

A jaké má film poselství? Ať se dívám, jak se dívám, nevidím mezi osudy jednotlivých herců téměř žádnou spojitost kromě toho, že jsou (téměř všichni) jedna rodina. Anebo že by šlo o poselství, že se všichni podvádějí a všichni mají zájem o sex? No, tomu tedy říkám poselství… Aspoň, že Duše jako kaviár nabízí několik vtipných scén, například úvodní pohřeb za účasti všech milenek, některé hádky matky s dcerou anebo situace, kdy David vylézá po noční návštěvě z Annina okna a leze po hromosvodu dolů.

Na české filmy chodím rád a jsem jim ochoten leccos prominout. Mrzí mě proto, že tentokrát musím bohužel říct, že film pro mě končí tam, kde jeho děj začíná: v záchodové míse hned vedle kaviáru.

O filmu:

Scénář a režie: Milan Cieslar
V hlavních rolích: Tatiana Vilhelmová, Ondřej Vetchý, Alice Veselá, Karolína Kaiserová, Vilma Cibulková, Jan Budař, Saša Rašilov, Ondřej Pergl
Česko 2004, 99 minut


Autor článku:
bart