V této předvánoční době na mě padla lehká melancholie a touha vrátit se alespoň na chvilku do dob dětství. Proto jsem se vypravila na pohádku z dílny Walta Disneye, na Strašpytlíka (angl. Chicken Little). Musím přiznat, že jsem čekala pohádku o tom, jak se z ustrašeného, ošklivého kuřátka stane krásné a neohrožené kuře …

Hlavním hrdinou je – jak již název napovídá – kuřátko, jménem Strašpytlík. Nevím co překladatele vedlo k tomuto překladu, ale Strašpytlík určitě žádný strašpytlík není. Je to hrdina od samého začátku až do konce. A to nejen pro své „hrdinské“ činy, ale hlavně pro svoji odvahu postavit se překážkám, se kterými se setkáváme a se kterými si sami často nevíme rady – pocity osamělosti, opuštěnosti, nepochopení, neúspěchů … Strašpytlík je obyčejné malé kuřátko, které nechce nic víc, než být šťastné kuřátko, které má dobré kamarády, se kterými může zažívat krásná dětská (kuřátkovská) dobrodružství a milující rodiče, u ktrých vždy najde podporu a útěchu, když je mu těžko na dušičce nebo když se zrovna nedaří.

Samotný příběh není to nejdůležitější, co nám tato pohádka přináší. Je to takové malé zrcátko nastavené světu dospěláků, současných teenagerů a vlastně celé naší „dokonalé“ společnosti. Té společnosti, kde ti úspěšní – třebaže hloupí a zlí – jsou oblíbenější, uznávanější, obdivovanější, … než ti, kteří jsou kamarádští, upřímní a ostatní převyšují především morálně a nikoli fyzicky …

Strašpytlík to nemá jednoduché nejen mezi svými vrstevníky, ale nerozumí mu ani jeho tatínek. A to ho snad bolí ze všeho nejvíce. Můžeme pak sledovat marnou a dojemnou snahu malého synka získat si lásku a uznání svého tatínka. Ale proč se musí děti snažit zasloužit si lásku rodičů? Proč je rodiče nemohou mít rádi prostě jen tak, jen proto, že jsou jejich, že vůbec existují? Během sledování této pohádky jsem myslela na ty rodiče, kteří seděli v kině se svými dětmi, jestli si vezmou trochu ponaučení, jestli jim tento film dokáže trošku poodhrnout roušku toho po čem jejich děti touží, jestli jim dojde, jak citlivá a zranitelná je dětská dušička.

Nyní něco málo k výtvarné stránce – nejvíce se mi líbil tatínek malého Strašpytlíka. Na této postavě byly krásně znázorněné emoce, které prožíval – rozpaky, smutek, stud, rodost – a to nejen výrazem obličeje, ale i pohybem celého těla. Tak jako v každé správné americké pohádce, ani v této nechyběly písničky. Zazněly zde jak původní, tak již notoricky známé světové hity. K mému překvapení i pár českých „hitovek“, které ale do děje pohádky velmi dobře zapadly.

Strašpytlíka by měly vidět nejen děti, ale i dospělí. Děti se dobře pobaví, chvilku se budu možná i bát. Dospělí se mohou příjemně uvolnit, zasmát se sami sobě a trochu se nad sebou zamyslet.

Strašpytlíkovi dávám do notýsku velkou jedničku, dvakrát podtrženou a s hvězdičkou.

O filmu:

Rok: 2005
Scénář: Ron J. Friedman, Steve Bencich, Sara Parriott, Josann Mc.Gibbon
Režie: Mark Dindal
V hlavních rolích: Zach Braff, Garry Marshall, Joan Cusack, Steve Zahn
Délka: 80 minut


Autor článku:
glum